INDICKÉ PUTOVÁNÍ 2025

ČR - RAKOUSKO - ??? - INDIE 

To nám ta výprava pěkně začíná  

Znáte to pravdivé rčení: Když člověk plánuje, pán Bůh se směje? Je jedno z mých oblíbených, jen by mně ho Vesmír nemusel připomínat tak často. A vím přesně, za co to mám! Neměli bychom se rouhat. A já při povídání o plánování letošní cesty do Indie reagovala na vaše dotazy, zda budu opět dávat cestopisné příspěvky, odpovědí: Kdo ví, jestli budu mít o čem psát? Jestli tam tentokrát zažijeme nějaká dobrodružství, když máme každý den naplánovaný "od A do Z"? Už na letišti si nás totiž vyzvedne náš průvodce, řidič a dnes už přítel Kool. 

Letos jsme si to chtěli zkrátka zjednodušit, abychom opět nezabili tři dny přestupy v jiných destinacích - protože je to dost úmorné i pro mladší ročníky. Ale řeknu vám, trávit dovolenou na letišti také moc energie nepřidá - štěstí, že se dá čchi-kung cvičit opravdu všude. Už před odletem jsem si uvědomila, že je někdy výhoda letět do cizí země poprvé. Nejste pak ovlivnění předchozími zážitky. S blížícím se termínem totiž začnou na povrch vyplouvat i ty "intenzivnější" momenty z minula. 

A tak úžasné opojné momenty plné barev, čisté energie a milých lidí rychle přebila vzpomínka na to, že mně byla většinu pobytu v Indii zima a nejvíc v noci na "hotelu". Ono by o nic nešlo, kdybychom necestovali jen s malým - opravdu malým batůžkem. Většinu oblečení tudíž máte na sobě a obsah zavazadla tvoří desinfekce (rozumějte kořalka), homeopatika a cestovní fén - kdo už v minulosti četl moje zápisky z cest, ví dobře, že fén slouží hlavně k zahřátí těla. 

No, když jsem se stále nemohla rozhodnout, které oblečení pro tentokrát zvolit, vložil se do toho manžel. Mrkl, kde všude budeme a uklidnil mě, že letos tam není taková zima a teploty mají být příznivé v rozmezí od 12 do 25 stupňů. Tak super, beru to, co minule, však už to znám. 

Večer před odjezdem s námi chtěl Kool ještě mluvit, asi aby se ujistil, že jsme si návštěvu jeho domoviny nerozmysleli. Zatímco s námi vesele švitořil, nemohlo mému bystrému oku uniknout, že ačkoliv sedí v "obýváku" na hlavě má čepici. Kolik tam máte stupňů, zjišťuji opatrně? Tak osm a v poušti budou čtyři… Hmm, polkla jsem na prázdno a šla opět přebalit obsah svého batůžku.. 

Koola jsme ujistili, že vše plyne dle plánu, abychom po ukončení hovoru zjistili, že ranní let z Vídně do Mnichova je zrušený. Syn začal kontaktovat podporu a dozvěděl se, ať vyčká, že je sedmdesátý v pořadí! No, zachránilo mne, že jsem ještě měla individuální lekci čchi-kungu s klientkou a mohla to ze sebe dostat pohybem.

 Na děti jsem měla opravdu štěstí, (zřejmě kvalitní genová výbava), zatímco jsem si cvičila, tak syn zajistil nový let - tentokrát z Vídně do Frankfurtu. Nevadí, že vstáváme mnohem dřív, hlavně, že letíme. Také tento náhradní let nám ráno zrušili - půl hodiny před odletem kvůli počasí. Třetí pokus směr Varšava už klapnul a dokonce ještě tentýž den! To už tomu skoro nechcete uvěřit.. 

A tak se už za humny učíme, prověřováni vnějšími okolnostmi, že vše má nakonec řešení (a pokud ne, ještě to není konec). Ale ty chvíle vzduchoprázdna, než se ukáže další možnost, nový krok, kterým je potřeba se vydat, ty vyžadují hluboký vnitřní klid, přijetí a víru, že je o nás postaráno.

Karta, kterou jsem si pár dnů před odletem pro tuto cestu vytáhla se jmenuje STRÁŽKYNĚ VODY. Úplně jsem tomu nerozuměla. Během dne stráveného na letišti mně karta vzhledem k vývoji počasí už dává smysl. Děkujeme. 

Dílí a přesun do Pandžábu

Vzhledem ke všem těm peripetiím a časovému posunu, kdy v letadle nebylo možné usnout, jsou pro mě první dny v Indii hodně náročné. Výhodou bylo, že nás průvodce Kool vyzvedl hned na letišti, na což jsme třeba loni také spoléhali, ale "pikolík" z hotelu si to asi na poslední chvíli rozmyslel..

K našemu překvapení se tentokrát kulturní šok nekoná. Kravál, smog, všudypřítomné plasty, lidi i krávy, to všechno jsme nespíš vstřebali loni, při prvním vkročení do země. Něco tak silného se vám zaryje pod kůži napořád..

Kool nám pro první den v Dílí poskytl azyl ve svém malém, ale útulném bytě a my jsme se tak mohli seznámit s jeho krásnou a moc milou ženou Preeti. Je to takový anděl. Ochutnali jsme výbornou domácí stravu - spoustu ovoce, oříšků, butter chicken a konečně masala čaj. Odpolední návštěva města směrovala do parků, zahrad a starobylých chrámů, ale přiznám se, že kvůli únavě jsem nemohla zdejší památky náležitě ocenit. 

Letošní zima je mírnější, bystrému účastníku zájezdu i tak nemůže uniknout, že venku je o poznání tepleji, než uvnitř budov. To je něco pro mě! Topení se zde zkrátka nepoužívá. Nezachránily to ani dvě vodky - samozřejmě pro zahřátí. 

Vybavena dvěma páry ponožek, třemi vrstvami oblečení a hlavně špunty v uších, se snažím přežít noc. Syn moje problémy nesdílí - sálá jak kamínka a naštěstí nechrápe. Snažím se toho využít. Celou noc je slyšet hluk z ulice (i přes špunty), můj nos připomíná rampouch. Nemůžu spát, už jsem asi přetažená. Naštěstí vstáváme už po čtvrté ráno. 

A hádejte proč? Protože přilétá a k naší výpravě se na deset dní přidává i mladší syn. A hned po snídani vyrážíme do 450 km vzdáleného Amritsaru, města v indickém státě Paňdžáb na severozápadě země. Osmihodinová cesta autem nám nevadí, já doufám v zázrak, což v překladu znamená, že věřím, že se konečně vyspím a mladší syn to má po příletu stejně. 

V závěru dne absolvujeme slavnostní ceremoniál na hranicích Indie a Pákistánu, známý jako Wagah Border Ceremony. Je to jedinečná vojenská přehlídka, která se koná při západu slunce. Ceremoniál přitahuje tisíce návštěvníků z Indie i Pákistánu, kteří přicházejí sledovat přehlídku z tribun postavených kolem hraniční oblasti. Něco podobného jen tak nezažijete - publikum skanduje vlastenecké slogany a atmosféra je naplněna emocemi.

Tato tradice začala v roce 1959 a od té doby probíhá každý den. Ceremoniál symbolizuje historickou rivalitu mezi oběma zeměmi, která vznikla po rozdělení Britské Indie v roce 1947, ale také se považuje za gesto míru a spolupráce. 

Ohledně nocování už počítáme se vším, zvlášť, když máme jedno z nejlevnějších ubytování v Amritsaru. Po příchodu na pokoj nás překvapí jen živá stonožka trochu větších rozměrů, ale kdo by to řešil, když teče voda, dokonce teplá!!!

Zlatý chrám - zážitek i místo se silnou ochranou

Druhý den v Amritsaru ve státě Paňdžáb jsme věnovali návštěvě Zlatého chrámu - je známý jako Harmandir Sahib nebo Darbar Sahib. Je to nejposvátnější místo sikhismu a důležité poutní místo pro sikhy z celého světa. 

Naštěstí už vím, že se do chrámů nesmí v obutí, tak jsem vše promyslela a vzala si s sebou už "zajeté" ponožky. Věřte, že pro cestovatele s malým batůžkem není nic horšího, než muset chodit po templu v čistých nových bílých ponožkách. 

Taky jsem si už stihla uvědomit (bohužel pozdě), že kalhoty s širokými nohavicemi jsou možná moderní, ale pro turecké záchody fakt dost nepraktické. Tentokrát tedy volím legíny a v duchu se chválím, protože, kdo je připraven, není překvapen. No realita byla taková, že když mě ráno Kool uviděl, zeptal se kluků proč jdu bez kalhot? Že je to do chrámu nepřípustné! Připadala jsem si jak nahá a šla se převléct. 

Můj plán s ponožkami taky nevyšel. Bylo pět stupňů a tak jsem v chrámu chtěla mít na nových ponožkách ty "zajeté", protože hlavní je teplo od noh, že jo. No, tak jsme pěkně chodili celé dopoledne po tom mramorovém areálu bosí. Důležité také byly důkladně umyté ruce a nohy před vstupem do centrální části a zakrytá hlava. 

Kool pro tyto účely každému synovi daroval turban, takže jsme ještě před odchodem mohli sledovat, jak se z 3,5 metrů bavlny rodí tato tradiční pokrývka hlavy. Aplikace na jednu hlavu trvala cca šest minut a řeknu vám, motat si to každé ráno svépomocí chce velkou dávku cviku. Pokud máte dlouhé vlasy, jako Kool, potřebujete 5,5 metrů látky. 

Síla a energie místa byla úchvatná. Věděla jsem, že chrám je známý svou nádhernou architekturou a duchovní atmosférou, ale emoce, které se zde probudily lze jen těžko popsat. Náš průvodce Kool je sikh, takže posvátnost místa vnímal velmi silně. Je zajímavé vidět, jak hluboko je v někom zakořeněna víra, úcta ke kořenům, k historii svých předků a symbolika svobody. 

Chrám z roku 1577 je pokrytý pravým zlatem a to mu dává jeho charakteristický vzhled. Nachází se uprostřed posvátného jezera Amrit Sarovar (Jezero nektaru), je obklopen bílými budovami a má mramorové chodníky zdobené ornamenty. Chrám je symbolem sikhské identity a odolnosti. V minulosti se mu nevyhnul ani útok fundamentalistických skupin, což stálo život 5000 sikhů a jezero se doslova zbarvilo červenou krví. 

K našemu překvapení se do celého komplexu může vstoupit, aniž by se platilo vstupné. Toto je také typické pro sikhismus - o nic nikoho nežádají, vše je na svobodné vůli každého, když to tak cítí a může, tak přispěje, ale způsobem, který má smysl. Kool nám vysvětlil, že nemáme obdarovávat žebrající lidi na ulici nebo mrzáky - a že jich právě v těchto místech je! Peníze nejsou řešením. Dnes jsme to pochopili. 

Všichni, ať už malé děti, matky s miminky či nemocní, jsou součástí dobře organizovaných skupin. Peníze většinou končí úplně někde jinde, než v jejich kapsách - pokud nějaké mají. Viděli jsme dnes na vlastní oči, jak děti budí rozruch na ulici a okrádají druhé nebo mrzáka s nohou "otevřenou" do masa, jak odevzdává jinému muži bankovky, které chvíli předtím vyžebral. Mít průvodce je velká výhoda - jsme chráněni a víc v bezpečí, tím spíš, že je Kool sikh a starat se o druhé tak patří k jeho nejdůležitější povinnosti. 

Je zajímavé, že chrám je otevřen pro všechny lidi bez ohledu na jejich náboženství, kastu nebo pohlaví. Nachází se zde ručně psaná kniha Guru Granth Sahib, největší posvátný text sikhismu a denně se zde provádí zpěv duchovních hymnů - kirtan. Z knihy se čte nepřerušeně a živé zpěvy také plynou 24/7. 

Chrám provozuje jednu z největších bezplatných kuchyní na světě. Každý den je zde podáváno jídlo tisícům lidí bez ohledu na jejich sociální postavení. Zlatý chrám je nejen duchovním, ale také kulturním a architektonickým skvostem, který přitahuje návštěvníky z celého světa. Nás nakonec přitáhl dvakrát. Šli jsme ještě večer, abychom ho viděli zářit. Obávala jsem se ledových nohou, ale Kool mi vysvětlil, že je to jen v hlavě. No budiž..

Přítomnost průvodce, jako je Kool, obohatila náš zážitek praktickými radami, ale také hlubokým vnímáním místa očima člověka, pro kterého má Zlatý chrám až intimní význam. Sikhská komunita je známá svou pohostinností, ochotou pomáhat a chránit ostatní, což jsme dnes mohli pocítit i my.

Z Armitsaru do Bikaneru: Mezi tradicemi, chutěmi 

a klaksony

Dnes jsem si myslela, že nebudu mít o čem psát, celý den jsme totiž strávili na cestě z Amritsaru (Pandžab) do Bikaneru, který se nachází ve státě Radžastahn. Trasa byla dlouhá přes 500 km a trvala 9 hodin, protože je zde nejvyšší povolená rychlost 80 km v hodině. Únava na našem průvodci byla znát. 

Co vám mám povídat - během takové cesty přijde řeč na spoustu témat, tak jsme si opět rozšířili obzory a uvědomili jsme si, že některé zvyky a tradice příslušníkovi jiné kultury vysvětlíme jen stěží. 

S Koolem máme velmi přátelský vztah a tak padaly i otázky osobního rázu. Z debaty třeba vyplynulo, že indická žena po svatbě vždy následuje svého muže. Jak přichází do jeho rodiny, vlastně si s ním bere celou tu jeho rodinu, o kterou se často stará, protože Indové žijí pohromadě. Také bylo zajímavé zjistit, že je nemyslitelné, aby se mladší syn oženil dříve, než jeho starší bratr a podobně. Zkrátka máme nad čím přemýšlet a v některých ohledech jsme vděčni za svoji kulturu. 

Během jízdy nám Kool pouští léčivé mantry a tak jsme se dnes také vytasili s naším národním bohatstvím v podobě mistra Gotta a nesměla chybět ani "Špinarka" - husinu jsme měli všichni a Kool, jelikož je citlivá duše, byl nadšen. 

Všimli jsme si, že u dálnice je spousta stánků s pomeranči, ze kterých vám udělají na počkání čerstvý džus. To by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby do něho nedávali několik druhů soli a černý pepř. Na některé chutě si holt stále zvykáme. 

Když už jsme u toho jídla, tak přišla řeč i na to, že indické jídlo pálí dvakrát a umí potrápit i domorodce - tak nějak jsem si myslela, že jsou zvyklí.. Zdejší jídlo je známé svou pikantností, která může být výzvou i pro samotné Indy. Pálivé koření, jako je chilli, kari a další směsi, dodává pokrmům jedinečnou chuť a zároveň stimuluje trávení. 

I domorodci často vtipkují o tom, že pálivá jídla jsou "testem odolnosti" pro každého, kdo si na ně troufá. I když jsou na koření zvyklí, při vyšších úrovních pálivosti se s tím na toaletě potýkají podobně jako my. Takže spravedlnost existuje. 

Indie je velmi rozmanitá země nejen z hlediska jídla, kultury, náboženství a tradic, ale také jazykově. Ještě aby ne, když je federací 28 států a 8 svazových teritorií. Oficiálních jazyků je 22. Mezi nejrozšířenější patří Hindština, kterou mluví 40 % populace. A jako spojovací jazyk slouží Angličtina, hlavně v administrativě, právu, obchodě a vzdělání. 

Kvůli dialektům, kterých je víc než 19 500 si často sami Indové navzájem nerozumí (nebo nechtějí rozumět) a volí angličtinu. Dnes jsme se o tom mohli přesvědčit, když se Kool ptal na cestu. Jak se ukázalo, jsou v životě místa a chvíle, kdy je rozumnější spoléhat se na znalosti živého člověka, než na navigaci GPS.

Kool se k našemu překvapení zeptal na cestu uprostřed rušné křižovatky. Představte si situaci, že najednou zastavíte, zastavíte i protější vozidlo, oslovíte jeho řidiče - a řešíte cestu. Přitom je vám úplně jedno, že na vás troubí spousta okolních aut. (Mimochodem bez klaksonu nemůžete ve zdejším provozu mezi krávami, spoustou psů a lidí absolutně existovat). 

No a ten hodný pan řidič všeho nechá, zaparkuje auto u cesty a začne se vám věnovat a radit kudy kam, jakoby neměl nic jiného na práci - ani náznak toho, že bychom obtěžovali nebo zdržovali. A tento rys je zde často k vidění - všichni jsou vstřícní, srdeční a ochotní si pomoci navzájem, aniž by za to něco očekávali. 

Když jsme konečně večer přijeli do Bikaneru, zastavila nás policejní hlídka a Kool musel vystoupit z vozidla. Nechápali jsme o co jde? Abyste tomu rozuměli, v uplynulých dnech jsme byli svědky toho, že policie tady nic neřeší - doprava se řídí sama, nechápeme jak, ale v tom chaosu mají místní nějaký řád a smysl. Při incidentech a krádežích na ulici se policie dívá jinam a už z principu do těchto potyček a rvaček nevstupuje. 

V našem případě šlo o to, že když si všimli auta s turisty, chtěli dát Koolovi pokutu za to, že coby průvodce nemá na sobě k tomu určenou uniformu. Nebyl by to ale Kool, aby se taky z této šlamastyky nevymluvil. Jednoduše řekl, že má v rodině také policisty a jeli jsme dál. Jak je z předchozích řádků patrno - jiný kraj, jiný mrav, ale některé praktiky fungují na celém světě stejně..

Z Bikaneru až po chrám krys: Den plný překvapení 

a dobrodružství

Dnes už jsme si užívali krásných 25 stupňů. Naše kroky nejprve směřovaly k pevnosti Junagarh, která je jednou z nejvýznamnějších památek Bikaneru a dokonalým příkladem bohatého kulturního dědictví Rádžasthánu. 

Díky své strategické poloze a pečlivému plánování zůstala pevnost nedobytná a její nádherný interiér i exteriér nás přenesl do života vládců, maharádžů a princezen. Potkali jsme zde opět krásné ženy v nádherných barevných sárí. Nikdy nemůžu odolat a pokud je požádám o fotku, tak se rozzáří, a když jejich muž svolí, ochotně se mnou pózují. 

Při jedné takové situaci vznikla dnes opravdu zajímavá podívaná: Během focení se dvěma ženami se v mžiku vyrojilo Bůhví odkud dalších asi dvacet zájemců o foto. Připadali jsme si jak exoti a spontánní přehlídka nebrala konce..

Snad nejsilnějším zážitkem (pouze pro otrlé povahy) byla ale návštěva chrámu, kde jsou uctívány krysy. Nazývá se Karni Mata a leží asi 30 kilometrů od Bikaneru. Tento chrám je známý svou jedinečností a silnou duchovní tradicí. Podle legendy má Karni Mata moc přivádět mrtvé zpět k životu. Naštěstí jsme nevěděli dopředu, jak "jedinečné" místo nám chce Kool představit! 

O tom, že je chrám domovem tisíců krys jsme se přesvědčili hned po vstupu do chrámu . Krysy jsou zde posvátné a jsou uctívány jako vtělení příbuzných a stoupenců bohyně Karni Mata. Chrám má nádherné mramorové vstupní brány a složité stříbrné zdobení na dveřích - ale toho jsme si opravdu nevšimli. Asi proto, že interiér chrámu obsahuje svatyni bohyně a místa, kde krysy volně běhají.

Aby toho nebylo málo, návštěvníci chrámu se snaží krmit krysy sladkostmi a mlékem, což je považováno za dobré znamení. Nejspíš díky tomu, to na posvátném místě úplně nevonělo. No co vám mám povídat - krysy byly všude - nad hlavami, vedle nás i pod námi! Nevěděli jsme, který směr sledovat dřív. Samozřejmě nemusím připomínat, že i tady bylo nutné odložit obuv (to už znáte). Naštěstí jsme mohli mít ponožky a na přímluvu jsme dostali i návleky, což mě uklidnilo, ale jen trochu. 

Abych byla upřímná, jak se místo jmenovalo a vše kolem, jsem si dohledala až zpětně - v chrámu samotném jsem měla jedinou starost, a to neucítit převtělenou bohyni na svém těle. A to i přesto, že legenda praví, že pokud krysa přeběhne po noze poutníka, je to vnímáno jako požehnání. Díky Bohu se nám tohoto druhu požehnání dnes nedostalo. Po absolvování tak unikátního místa se průvodce Kool svěřil, že "normální" turisty sem vůbec nevodí. Proč asi? Tak věřte nebo ne, ale chrám každoročně přitahuje tisíce návštěvníků z celého světa. 

Situaci jsme rozdýchali při putování městem a hledání krejčího, který vymění synovi zip u jediných kalhot, které si do Indie vzal. Je úžasné, s jakými službami se zde na ulici můžete setkat - od čističe uší (dočtete se v loňském povídání), přes možnost nechat se zvážit, až po krejčího, který sedí za šicím strojem. Nakonec jsme těch krejčovských mistrů vyhledali hned několik, každý nás totiž s politováním, že nemá zip, poslal směrem k dalšímu. Říkali jsme si, že je to dobrá hra a že si z nás utahují. 

U pátého "salónu" se naše mise naplnila! Syn (už bez kalhot), seděl na židli, čekal na opravu a zajistil tak pozdvižení obyvatelům celé ulice. Kool byl šťastný, že i tento úkol dokázal vyřešit a my dvojnásob, protože když Singh něco slíbí, tak tomu musí dostát v každé situaci. 

Závěr dne už patřil návštěvě největší velbloudí farmy v Asii a výzkumnému ústavu zároveň. Šlechtí se zde velbloudi a my jsme jich mohli vidět pohromadě na 280 kusů. Za zajímavost myslím stojí, že velbloudice je březí 12 měsíců a v hodině, ve které zabřezne, tak přesně v ten stejný čas po roce porodí mládě. 

Tak toto byly střípky z dnešního dne. Myslím, že vím, o čem se mi bude dnešní noci zdát a věřte, že velbloudi to rozhodně nebudou. 

Zima v Indii - deky, svetry a ponožky do žabek 

Indie je velká země a na severu není tak jako na jihu. Zima tady netrvá dlouho, ale není vůbec příjemná. Na stupně není až tak málo - v noci 5 a přes den 12 - 15 stupňů, ale pocitově je fakt zima, hlavně v budovách. Velká vlhkost vzduchu zařídí, že chlad zalézá až pod kůži.

Na ulicích potkáváme postavy zahalené v dekách s čepicemi a naboso v žabkách. Jeden z jevů, kterému jsme se loni coby lednoví turisti hodně divili a nechápali to. Zima trvá sice jen měsíc, ale převrací lidem život naruby. Všude u cesty vidíme ohně na zahřátí chodidel a dlaní. 

Snažím se samu sebe přesvědčit, že horký masala čaj zahřívá a doufám, že už není v plánu tolik chrámů, kam musíme jít po studeném kameni bosí - někdy mně k tomu chybí odvaha, ale beru to jako výzvu - od toho jsem zřejmě tady. 

Bosé procházky po studeném kameni v chrámech představují výzvu pro všechny, kdo nejsou na takové podmínky zvyklí. Pro místní je to často duchovní povinnost, zatímco pro nás turisty spíš boj s vlastními hranicemi komfortu. 

Lidé tady nejsou na zimu připraveni. Nejsou na ni stavěné domy, není zde vyřešené topení. Něco jako ústřední topení ani kamna tady neznají. (Kdo by to kvůli měsíci v roce řešil). V některých hotelech se rozmáhají topící klimatizace. To je super vychytávka, pokud funguje - my jsme to štěstí zatím neměli.  

Pokud by si lidé koupili levný přímotop, riskují, že jim odstřihnou elektřinu, protože tu částku chudší rodina nezaplatí. Kdo nemá na oblečení, chodí v dece - muži i ženy. Je to zcela běžné a hezky barevné. 

Indické deky mě uchvátily, jsou překrásné a hlavně teplé. Takové v Evropě nemáme. Huňaté, měkké s ornamenty a přesně taková je i růžová pašmína, kterou jsem dostala jako dárek od Koolovy ženy. Pašmína je jemná a luxusní vlna z kašmírských koz, je dokonalým symbolem indického umění a tradičního řemesla. Muži chodí víc po evropsku, u nich jsou bundy častější, než u žen. Ženy doplňují lehká sárí teplejšími šátky z vlny, do třpytivých střevíčku si dají teplé ponožky. Bohatší a modernější Indky mají měkké látkové polobotky. 

Na stupně není až zas taková zima, ale ta vlhkost a mlha naleze snad všude. Místní lidé se modlí, aby vylezlo slunce, ale často je přes mlhu jen tuší. Slunce je pro nás život. Pro Indy je slunce Bůh Šiva a když se lidem neukáže, berou si to prý osobně. 

Zima v Indii je skutečně unikátní zážitek, který nás loni dost překvapil. Otužovací příprava z Česka přišla vhod. I když teploty neklesají tak hluboko, jako v Evropě, kombinace vlhkosti, nedostatku vytápění a slabé izolace způsobuje, že se chlad dostane až do morku kostí. 

Pohled na lidi, kteří si chrání chodidla ohněm u silnice, ponožky v žabkách nebo jen žabky samotné, nám ukazuje, jak se místní přizpůsobují neúprosné zimě. Tato schopnost adaptovat se a všemu čelit s nadhledem je inspirující a ukazuje na odolnost indické společnosti.

Mimochodem dnešní noc trávíme v poušti Khuri ve stanu. Mám na sobě všechno včetně bundy a tak nějak tuším, že téma zimy mne bude provázet až do ranních hodin.

Pod hvězdami a pískem - cesta k Zlatému městu

Další den je za námi. Kdybych nepsala příspěvky, tak za tři dny nemám ponětí, kde jsme byli - vše by se slilo v jednu emoci, ale bez konkrétních kontur, které dělají z putování ten opravdový příběh. 

A tak jsme přicestovali do skutečné pouště u města Khuri. Před velbloudy jsme tentokrát dali přednost džípu - zvířat už bylo myslím dost a pokochali se západem slunce "bez lidí" - to bylo příjemné překvapení. Toho jsem musela využít a natočila zde pár čchi-kungových videí. 

Kool nás upozornil na to, ať nepoužíváme sprchu, kvůli špatné kvalitě vody (upřímně, že bych se ve stanu vysvlékla mne ve snu nenapadlo). Opět jsme si uvědomili, jak důležité je mít v Indii průvodce s takovou praxí, u něhož máte navíc jistotu, že při řízení není ovlivněn alkoholem nebo drogami. 

Kool slíbil, že nám připraví večeři ze skopového masa. Jelikož je tato oblast přísně vegetariánská, musel získat svolení od majitele resortu, že může v jeho kuchyni maso připravit. Díky dlouholeté známosti to bylo možné a my jsme si pochutnali na skvělém mase, které se v Indii podává nejčastěji s kostmi, naloženém v marinádě z mnoha druhů koření, (tím se rozhodně nešetří), jogurtu, mléka, kefíru a másla Ghí. 

Nechyběl tradiční tanec u ohně, ani hudba místních umělců, což jsem považovala za psychickou přípravu pro noc strávenou ve stanu. Zážitek to byl zajímavý - v tichu pouště a pod rouškou noci, všechny ty zvuky přírody vyznívají jinak, tak nějak víc opravdově. 

Sedm stupňů je možná ideálních pro teplotu piva, ale rozhodně ne na spaní, a tak jsme k ránu okupovali jednu postel už všichni tři - lidské teplo zkrátka nic nenahradí. 

Milým překvapením byl syn majitele resortu, student španělštiny, který nám dokonale vyjmenoval s kým Česko sousedí a jako závdavek věděl i název hymny "Kde domov můj". Koukali jsme jak vyjevení! No uznejte, kdo z nás by znal název hymny nějakého státu v Asii o velikosti ČR?

Po napínavé noci v poušti nám byla odměnou ajurvedská masáž ve městě Jaisalmer. Jaisalmer je známý jako "Zlaté město". Je proslulý svými historickými památkami a bohatým kulturním dědictvím. Mezi nejvýznamnější patří pevnost Jaisalmer (Sonar Quila): 

Impozantní pevnost z roku 1156 je jednou z největších na světě a je zapsána na seznamu UNESCO. Je známá svými masivními žlutými pískovcovými zdmi, které při západu slunce získávají zlatavý odstín. Uvnitř pevnosti jsou paláce, chrámy a starobylé domy, které dodnes obývají místní obyvatelé. 

Konečně si můžeme nechat vyprat oblečení. Na něco takového se těšíme, jak malé děti. Pomalu už jsme začínali chytat odér místních ulic. Kool vše domluvil - k našemu překvapení přijel muž na skútru, mezi nohy postavil igelitku a odjel neznámo kam. Chceme věřit tomu, že svoje svršky ještě někdy spatříme.

Jaisalmer je také domovem několika nádherných haveli - tradičních sídel bohatých obchodníků se zdobenými fasádami. V dávných dobách tudy totiž vedla hedvábná stezka a jednalo se tak o strategický obchodní uzel. 

Silná magie místa může nejspíš za to, že jsem zde rozšířila svoji sbírku o další úžasný šátek - jinak si to neumím vysvětlit. Přivolal si mě už z dálky, i když nevím, kam ho dám. Zásoby pálenky (s ručně vyrobenou etiketou Covid disinfection) se sice tenčí, ale jejich místo mají nahradit voňavé esence, které jsme si loni tolik oblíbili. 

Nemohli jsme si nechat ujít ani návštěvu jezera Gadisar. Jezero je obklopené chrámy a altány - sloužilo jako hlavní zdroj vody pro město. Je oblíbeným místem pro procházky a pozorování ptáků. Při korzováni po nábřeží se ukázalo, že předmětem pozorování jsme spíš my a tak jsme i dnes vyhověli několika žádostem o foto.

"Bada Bagh" zní jako jméno záporného hrdiny z pohádky, ale je to místo posledního odpočinku vládců Jaisalmeru. Přestože jsme už byli po celém dni dost utrmácení, odměnil nás úžasnými výhledy na okolní zlatou krajinu. 

Bydlíme v hotelu s teplou vodou a dokonce s okny. Co víc si přát? (Jsem vděčná svému tělu, že je tak geniální a s lunární periodou počkalo, až budou podmínky příznivější). V pokoji máme jednu velkou postel. "Pikolík" se nám snažil vnutit přistýlku, ale s díky jsme ji odmítli. Díval se dost podezíravě, ale my už víme své..

V Indii věří, že duchové zbloudilých duší sídlí ve stromu

Tak si dnes dáme trochu duchovní magie, když máme ten úplněk, co říkáte? V Indii věří, že duchové zbloudilých duší sídlí ve stromu - tato víra je zde poměrně rozšířená, zejména mezi lidmi, kteří věří v duchovní svět. Říká se, že duše mrtvých, kteří nenašly klid, mohou obývat stromy. Byly vytvořeny určité rituály a pravidla, aby se předešlo jejich negativnímu vlivu na živé. 

Během procházky městem jsem ukazovala na zajímavý strom, jehož vzdušné kořeny visely až k zemi. Průvodce Kool mě okamžitě zadřel - myslel si, že se chci stromu dotýkat. 

U nás je to běžná věc, že objímáme stromy a čerpáme z nich energii a sílu. Tak proč se v Indii na strom nemá sahat a už vůbec ne říkat jména? 

Věří se, že ve stromu nejsou jen andělé a víly, ale i duchové, kteří zůstali vázáni na svět - jsou neklidní a hledají tělo, do kterého by mohli vstoupit. Pokud někdo v jejich přítomnosti vysloví jméno, může si duch toto jméno spojit s dotyčnou osobou a pokusit se ji posednout. To je důvod, proč nikdy nevyslovovat jména lidí, ani rodinných příslušníků. 

Také dotyk stromu může podle některých tradic umožnit, aby duch přenesl svou energii na člověka. Stromy, které jsou považovány za sídla duchů (například staré banyány, neemy nebo tamarindy), bývají spojeny s energií, kterou lidé popisují jako "těžkou" nebo "neklidnou". Kontakt s takovým stromem může způsobit fyzické nebo duševní problémy, jako jsou nemoci, špatné sny nebo pocit vyčerpání. 

Některé stromy jsou považovány za posvátné a dotyk nebo narušení jejich klidu (například hlasitým voláním či vyslovením jmen) může být vnímáno jako neúcta k duchům. Ti pak mohou reagovat negativně. 

Věří se, že duchové obývají hlavně kmen a kořeny stromu. Dotknutí se může duchy "probudit" nebo vyvolat jejich hněv. Noc je považována za dobu, kdy jsou duchové nejaktivnější. Lidé proto obcházejí stromy širokým obloukem a vyhýbají se jim. Místní často provádějí ochranné rituály, jako je zapalování kadidla nebo obětování květin, aby uklidnili duchy nebo se chránili před jejich vlivem. 

Tyto tradice mohou mít kořeny nejen v duchovních přesvědčeních, ale i v praktických důvodech. Staré stromy často přitahují hmyz nebo jsou domovem jedovatých hadů, takže tabu mohla vzniknout i jako způsob ochrany před nebezpečím. 

A teď zpátky do reality: Duchovní vnímání světa je luxus, který si v těchto končinách ale nemůže dovolit každý. Jak jsme si později všimli - vzdušné kořeny sahající k zemi tvořily útočiště a izolovaly zároveň. A tak paradoxně poskytoval "můj" strom azyl bezdomovci, který na sebe bral riziko kontaktu s duchem stromu velmi ochotně noc co noc.. 

V Indii můžeme být svědky toho, jak se tyto silně zakořeněné duchovní a symbolické příběhy prolínají s každodenním životem lidí, kteří zápasí s nepředstavitelnými výzvami a reflektují tvrdou realitu bytí. 

Tady vám dojde velice rychle, že "starat" se o duši - být duchovní a meditovat - v teple a s plným žaludkem, to opravdu není žádné umění. Ale věřit ve spravedlnost světa a udržet si tu víru, když vás opustili lidé i poslední síly, to je mistrovství.

Jodhpur: Modré město, kořenář a chaos tržnic

Jodhpur je známý jako "Modré město" v pouštním státě Rádžasthán. Je proslulý svými domy natřenými na modro, které najdete zejména ve starém městě kolem ikonické pevnosti Mehrangarh. 

Azurově modrá barva má několik vysvětlení - některé prameny tvrdí, že šlo o barvu používanou bráhmany (nejvyšší kastou), jiné říkají, že pomáhá odrážet sluneční paprsky a udržovat domy chladné v horkém pouštním klimatu.

Vyšlo nám to parádně - odpoledne je totiž ideální čas pro výstup na Mehrangarh a focení modrých domů za zlatého světla pouštního slunce. Monumentální symbol města je postaven na skalním útesu a tak nám nabídl panoramatický výhled na město a jeho modré domy.

Mně osobně ale víc uchvátila elegantní mramorová památka Jaswant Thada - postavená jako vzpomínka na maharádžu Jaswanta Singha II. Stavba je známá svou jemnou mramorovou řezbou a klidnou atmosférou (klid je zde vzácný artikl a začíná nám dost chybět). Místo je označováno jako "mramorový náhrobek".

Chceme dovézt domů nějaké koření a tak nás Kool zavedl do Starého města. Je to labyrint úzkých uliček plných modrých domů, malých chrámů a tradičních obchodů. 

Majitel obchůdku s kořením a čaji se s nadáním pro obchod myslím už narodil - jak by se u nás řeklo: "vymámil by z jalovice tele". Začal nás obletovat velmi ochotně, hned jsme měli místo k sezení, na provizorním stolečku čaj a když sluníčko kleslo trochu níž, poslíček nainstaloval plachtu, aby nám snad slunce nekazilo pocit pohodlí.

Zatímco jsme popíjeli čaj, který vlastně nebyl čajem (skořice, kardamom, šafrán), dostávali jsme povinně přivonět od každého již odprezentovaného koření. Když přehlídka nebrala konce a došlo nám, že repertoár prodejce je opravdu široký, zkusili jsme namítnout, že bohužel máme jen batůžky, tak z toho nic moc nebude. To jsme se ale přepočítali! 

Obchodník vytasil katalog, kde byl na každé stránce formulář, který odkazoval na zásilku zaslanou v předchozích dnech poštou do Švýcarska, Chorvatska, Itálie, Mexika.. prostě po celém světe! Tak tento náš argument selhal. 

Každé koření bylo to "zaručeně nejlepší" v jeho obchodě a každé další bylo "nejlepší z nejlepších a ještě lepší". Vy jste z Česka? Tak to je skvělé: Prodejce mrštně představil svůj web, nastavil variantu pro ČR a odrecitoval nám z něho mnoho receptů pro typická indická jídla. 

V závěru kořenář zjistil, že patříme do jedné rodiny - bylo vidět jeho zklamání. Naděje na velkou tržbu se pomalu rozplynula. "A ani ten šafrán si nevezmete, vždyť v ČR je tak drahý? A koření na brambory, které máte v Evropě tak rádi?" Připadali jsme si jak barbaři, kteří neumí ocenit kvalitní zboží a s pěti balíčky, které nemáme kam dát, jsme odkráčeli do víru zaprášených ulic. 

Dobrodružství pokračovalo v Sardar Marketu. Velmi rušná tržnice se nachází u Ghantaghar (Hodinové věže) a je ideálním místem pro milovníky nakupování. Pokud se v tom chaosu dokážete vůbec zorientovat, najdete zde tradiční rájputské textilie, ručně vyráběné šperky, výrobky z velbloudí kůže, pestrobarevné látky a keramiku. Trh je plný jedinečné energie.

Ve starých úzkých uličkách se vzduchem nese směs vůní (to záleží na vkusu), které se nedají ignorovat - pikantní aroma čerstvého koření sem tam prořízne vůně kadidla. Občas však tuto harmonii naruší štiplavý závan výfukových plynů nebo pach zaprášených ulic a lidí. 

Městem neustále pulzuje živý chaos. Zvony chrámů cinkají ve vzdáleném rytmu, zatímco rikši naléhavě troubí, jako by bojovaly o život. Prodejci na trhu se překřikují v různých dialektech, to vše za vytrvalého mečení koz nebo bučení krav, které se klidně proplétají davem.

Tržiště ve staré části "Modrého města" je středověk, jak vymalovaný. Taková místa přinášejí obrovský kulturní šok, zvlášť pro ty, kteří nejsou zvyklí na podobný chaos, křik a hustotu života. My jsme to zažili loni při příletu do Dílí a teď se nám to opět připomnělo. 

Máte pocit, že jsou tady všichni, co nabízejí všechno. Tady se nechodí, tady se proudí spolu s krávami, motorkami, psy, a lidmi, co mají neuvěřitelný talent nacpat na jeden stůl mango, hrnce, látky i struhadlo. A tak nevíte, jestli se dívat pod nohy do čeho nebo na koho šlapete, nebo si spíš hlídat obsah kapes (pas, tašku či batoh sem vůbec není dobré nosit). 

Myslela jsem, že mě někdo přenesl v čase o 500 let zpátky a sváděla vnitřní dialog sama se sebou "co tady vlastně dělám a jestli jsem se nezbláznila?" Na jedné straně to probouzí v člověku fascinaci, ale i určité nepohodlí či obavy. Představte si neskutečný hluk, žebrající mrzáky a chaos…a vše to vynásobte pěti. 

Kvůli bezpečnosti jsem šla mezi syny, abych jim nebyla "ukradená" a modlila se, ať to brzo skončí. Toto jsou okamžiky, kdy vám začne být rychle smutno po domovině a jste neskonale vděční, za místo a tělo, do kterého jste se narodili. 

Je naprosto pochopitelné, že takový zážitek ve vás vyvolává smíšené pocity, které jde jen těžko popsat. Pro místní jsme "chodící peněženky" a na otázku: "Odkud jste" začínáme být pomalu alergičtí…Celá ta atmosféra je slovy nepřenositelná - to se musí zkrátka zažít na vlastní kůži. 

Únavou odpadáme na hotel, pokoj je prostorný, voda teplá, teplota přiměřená. K dokonalosti chybí jen malý detail - "TICHO". Právě tady vrcholí úplňkové oslavy a za zdmi našeho pokoje je slyšet produkci, za kterou by se nemusel stydět žádný festival. 

Ohňostroj, hlasitá hudba a bubny se linou okénkem v koupelně, kde je pouze síťka proti hmyzu. Smiřuji se s osudem a jdu hledat nějaké kvalitnější špunty, abych v zápětí zjistila, že jsou mně pro tuto noc k ničemu.

Hygiena jako právo: Toalety na školách a vzdělání dívek v Indii 

Umíte si představit, že by vaše děti chodily do školy, kde nejsou záchody? V našich končinách je to nepředstavitelné, ale v Indii se donedávna jednalo o běžnou realitu. 

Ještě před několika lety nemělo 40 % škol v celé Indii toalety! Dnes, přestože se situace postupně zlepšuje, zůstává nedostatek základního hygienického zázemí obrovským problémem, který ovlivňuje životy milionů dětí - především dívek.

Absence záchodů má dalekosáhlé dopady. Jedním z nejviditelnějších je odliv dívek ze škol. Rodiče často nechtějí své dcery posílat do prostředí, kde není možné zajistit ani základní hygienu. 

Pro dívky, které začínají menstruovat, je situace ještě těžší. Bez toalet a přístupu k vodě je pro ně téměř nemožné zvládat hygienu během školního dne. Mnohé z nich proto přestávají chodit do školy úplně.

Každodenní stres, ostych a nepohodlí vedou k tomu, že se vzdělání stává pro dívky překážkou. Matky často nevidí jinou možnost, než dcerám školní docházku zakázat a tím končí jejich naděje na lepší budoucnost.

Indie se naštěstí snaží tento problém řešit. V posledních letech vzniklo několik osvětových kampaní a projektů, mezi nimi i takzvaná "záchodová revoluce". Tato iniciativa se zaměřila na budování toalet nejen ve školách, ale i v domácnostech a na veřejných místech. Kampaň měla obrovský dopad a počet škol bez toalet se výrazně snížil.

Přesto je situace pořád daleko od ideálu. V mnoha částech Indie zůstávají školy, kam revoluce nedorazila. Nedostatek finančních prostředků, nedbalost úřadů nebo nedostatek vzdělání o důležitosti hygieny pokrok brzdí. 

Hygiena není jen otázkou zdraví, ale také důstojnosti a rovnosti. Zajištění toalet a přístupu k vodě může změnit život jedné dívky, a tím i budoucnost celé generace. Každá dívka, která může pokračovat ve vzdělání, má větší šanci na nezávislost, lepší pracovní příležitosti a lepší životní podmínky.

Vzdělávání dívek v Indii ale nesouvisí jen s hygienou. Je to mnohem hlubší otázka, která se dotýká kulturních, ekonomických a sociálních faktorů. V mnoha oblastech Indie se totiž na dcery nahlíží jinak, než na syny, což má dopad na jejich vzdělávací příležitosti.

Pokud vás tato tematika zajímá, měkněte na můj loňský příspěvek: Postavení ženy v Indii - velké ideály, těžký život https://www.cviceniodsrdceksrdci.cz/indie-2024/  

V některých částech Indie přetrvává tradiční představa, že dívky by měly hrát spíše roli pečovatelek a hospodyň, než studovaných a nezávislých žen. Rodiče často vidí investici do vzdělání dcery jako "zbytečnou", protože věří, že dívka se po svatbě přestěhuje do rodiny manžela a nebude už přispívat k rodinnému rozpočtu. Naopak chlapci jsou vnímáni jako budoucí živitelé rodiny a proto je jejich vzdělávání prioritou. 

Chudoba je další významný faktor - v rodinách s omezenými zdroji se často rozhoduje, které dítě bude chodit do školy a preference obvykle padne na syna. Dívky jsou často zapojovány do domácích prací nebo péče o mladší sourozence, zatímco chlapcům je umožněno studovat.

Proto rozhovorem VZPOMÍNKY NA INDII podporuji rodinu malé Aratí ve Váránasí, aby holčička patřila mezi ty šťastnější dívky, kterým je studium umožněno.

ZAKOUPIT CELÝ ROZHOVOR:  https://form.simpleshop.cz/yX2XP/buy/  

Mnoho rodin má také obavy o bezpečnost svých dcer. Cesta do školy může být daleká a riziková, což rodiče odrazuje od posílání dívek na vyučování. V oblastech, kde školy nejsou blízko domova, je tento problém obzvlášť palčivý.

Tak kvůli všem těmto faktorům je ve většině tříd v indických školách evidentně víc chlapců než dívek. Byli jsme toho svědky, když jsme potkali školní výlet na velbloudí farmě - počet děvčat ve třídě, kde bylo třicet žáků, byste spočítali na jedné ruce! 

Štěstí, že vláda a nevládní organizace usilují o změnu tohoto trendu prostřednictvím programů na podporu vzdělávání dívek - ale stereotypy a chudoba pokrok brzdí. 

Pro změnu situace je klíčové nejen budovat infrastrukturu, jako jsou toalety, ale také měnit hluboko zakořeněné postoje vůči dívkám a to je běh na dlouhou trať. 

Jsem od přírody naivka, a tak chci věřit tomu, že díky osvětě a podporujícím projektům bude mít v Indii každá dívka přístup ke vzdělání a každá škola to, co my v Evropě považujeme za samozřejmé - záchod a přístup k čisté vodě. Je to klíč k tomu, aby miliony dětí mohly naplno využít svůj potenciál.

Vůně Indie očima západu - když svět voní jinak

Kulturní rozdíly ve vnímání pachu. Setkali jste se už s teorií, že někdy lidé ze Západu Indům "nevoní" nebo dokonce "smrdí"? Já ano a bylo to pro mě překvapivé zjištění. Může to mít kulturní i biologické základy. 

Není nic nového, že tělesný pach je ovlivněn stravou. A protože se naše západní strava liší od indické (jíme víc masa, mléčných výrobků, holdujeme alkoholu), tělesný pach lidí ze Západu může být pro někoho "neobvyklý" nebo méně příjemný. 

A platí to i naopak: Indická strava bohatá na koření (kari, chilli, cibule, česnek), také mění tělesný pach, což může naopak působit nepříjemně pro Evropany.

Ale není to jen stravou, také kulturní zvyklosti ohledně hygieny se liší. V mnoha částech Indie je běžné mýt se každý den, často dokonce několikrát denně, zejména kvůli horkému podnebí a náboženským zvykům - rituální očista je v hinduismu důležitá stejně, jako v dalších náboženstvích. Pravidelné praní oblečení je další aspekt, na který si Indové potrpí, i když žijí ve skromných podmínkách.

K našemu překvapení Indové často používají vodu místo toaletního papíru, což je hygieničtější. U každého WC je velmi praktická sprška. (Mimochodem studená voda přináší velkou úlevu při potížích spojených s konzumací pálivých jídel, za tento vynález jsme tady vděčni). 

Vůně a pachy jsou kulturně a osobně subjektivní. Co je pro jednoho příjemné, může být pro jiného rušivé. Například parfémy, deodoranty a mýdla používaná na Západě mají často silné vůně, které někomu z Indie mohou připadat "příliš chemické" nebo intenzivní. Začínám tomu rozumět. (Osobně už snesu jen přírodní produkty). 

Pokud někdo cítí, že druhý nedodržuje "jeho" hygienické normy, může to vést k vnímaní zápachu. Jinými slovy - cítí druhého víc, než by chtěl. No a neznalost a předsudky můžou tuto představu ještě prohloubit. Vzpomínám si, že když jsme vstoupili na indickou půdu poprvé, vnímali jsme negativně smog, zvláštní pach zaprášených ulic, výfukových plynů, palčivého koření, vonných tyčinek i vykuřovadel z chrámu. Někteří turisté to řeší používáním roušek. 

Letos se nám nic takového neděje - buď je příznivější počasí, kdy zde častěji prší nebo jsme se aklimatizovali překvapivě rychle. Samozřejmě na to, že procházíme místem, které je vyhledávané pro vykonávání potřeby, jsme citliví pořád stejně (a že jich tady je). 

Vůně má úzký vztah k emocím a vzpomínkám. Často jsme ovlivněni tím, co známe z domova (proto si s sebou asi vozíme domácí pálenku, letos desinfikujeme meruňkou) a nové pachy u nás mohou vyvolat smíšené reakce od zvědavosti, až po odpor.

Všichni máme tendenci považovat "své" hygienické a kulturní normy za standard, což může vést k citlivějšímu vnímání odlišností. Určité vůně, například vůně koření, mohou být pro Evropana spojeny s dovolenou nebo exotikou, zatímco pro Inda jsou každodenní součástí života.

Téma tělesného pachu je velmi citlivé, protože zasahuje do osobní i kulturní identity. Rozdíly ve vnímání esencí či pachu nám připomínají, jak moc je lidská zkušenost ovlivněna nejen biologií, ale i kulturou a prostředím. 

Klíčem k porozumění je empatie a otevřenost k odlišnostem. Za každou cenu se chceme "cítit" dobře, přitom odmítáme cítit druhé.. jaký paradox. Z tohohle pohledu opravdu není Indie pro každého. 

Lidská touha po pohodlí a po dobrém pocitu často znamená, že se snažíme vytvořit svět, kde nás nic neruší - ani pachy, ani hluky, ani jiné projevy druhých lidí. Přitom vůně a tělesné pachy jsou přirozenou součástí lidské existence a právě skrze ně se propojujeme. 

Co mě uklidňuje, že se s námi chtějí místní každý den nadšeně fotit, přičemž se neváhají přitisknout či vzít za ruku - takže máme důkaz, že jim asi úplně nesmrdíme..

Z našeho putování po Indii si také letos vezeme zásobu tradičních parfémů - přírodní esence získávané z květin, bylin a dalších aromatických surovin. Konkrétní složení si výrobce pečlivě chrání, ale jedná se o vůně, jako santalové dřevo, růže, jasmín, agarové dřevo nebo různé kořeněné a bylinné tóny. 

Štěstí, že jsme na to tři a tak malé roll-ony plní naše baťůžky, které už krásně prostupuje esence květin, koření a exotického dřeva. A já se těším, že díky tomu opět pocítíte energii země plné kontrastů a barev také vy, při společném čchi-kungovém setkávání. 

Až doma otevřeme lahvičky z naší cesty, všechny tyto specifické vůně nás přenesou zpět na prašné ulice Indie, do chrámů zahalených do dýmu vonných tyčinek i do tiché energie čaje masala. Připomenou nám, že svět voní jinak na každém rohu - někde sladce, jinde ostře, jinde vás "mázne" přes nos úplně nečekaně. 

A právě tahle pestrost, která nás obklopuje, nás neustále láká poznávat, objevovat a vracet se zpět s batohem plným vůní, vzpomínek a zážitků, které si navždy uchováme v srdci.

Město Udaipur: Romantická krása, tradice 

a bollywoodské překvapení v kině 

Třetí den v Udaipuru je za námi a stále nás nepřestává překvapovat. Toto "Bílé město" nebo také "Město jezer" je směsicí historie, kultury a moderního života - něco, co se musí zažít na vlastní kůži.

Udaipur patří ke klenotům v indickém státě Rádžasthán. Název získalo díky svým bílým mramorovým palácům, chrámům a domům, které září pod slunečním světlem. 

Milujeme přírodu a tak nám nevadilo, že jsme do města cestovali několik hodin klikatými serpentinami a kochali se přitom Arávalskými horami, kterými je obklopeno. Škoda jen, že kvůli smogu nejde tyto úžasné scenérie zachytit. 

Navštívili jsme City Palace - rozsáhlý komplex paláců a muzeí s nádhernými výhledy na jezero Pičola (takový náš Pražský hrad). Dokonce zde trvale žije královská rodina. Taky jsme si nenechali ujít projížďku lodí na Jezerní palác - ikonický mramorový palác na ostrově v jezeře Pičola, nyní je to luxusní hotel, kde se pořádají velkolepé svatby. 

Svatby v Indii trvají několik dní, zve se celé příbuzenstvo, což může být i několik stovek až tisíc lidí, jedná se o významný rituál a důležitý symbol a rodina si na svatbu bere úvěr, který potom třeba dvacet let splácí. 

Nemohli jsme vynechat "vesnici řemesel" - skanzen Shilpgram, kterým nás provedl Koolův přítel, učitel a duchovní. Přiblížil nám tradiční život v indických vesnicích a nechyběla ani živá představení - tance a zpěvy. Samozřejmě na každém stanovišti se automaticky očekává, že štědře podpoříme umělce za jejich snahu (jako nebyli jsme jediní diváci, ale byli jsme jediní, od kterých se to očekává). 

Průvodce - učitel, se velmi zajímal o Československo a byl překvapen, že jsme se rozdělili. Potěšilo ho, že rozdělení republiky proběhlo bez boje (na to se nás zde ptají často). 

Každé ráno máme s Koolem zajímavý rituál - krmení volně pobíhajících psů a ležérně kráčejících krav na ulici. Kool má pro tyto účely v autě speciální sušenky pro psy a karamelové bochánky pro krávy. Indové si hladí krávu pro štěstí - a my už taky. 

Uvědomila jsem si, že vám stále popisuji starobylé chrámy nebo prašné ulice - asi proto, že běžný život "obyčejných" místních lidí nás zajímá nejvíc. Ale Indie nemá jen jednu tvář - je taky o moderních vilových čtvrtích a dynamických podnikatelích. 

Tato země má jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě, je domovem milionářů i miliardářů a její vědecký a technologický pokrok zasahuje do oblastí, jako je kosmický výzkum nebo biotechnologie. 

A protože už těch chrámů, pevností, zahrad a muzeí bylo dost, vyměnili jsme pouliční stravování za luxusní restauraci s výhledem na jezero, chuťové pohárky podráždili v cukrárně a zvolnili tempo návštěvou kina v pětipatrovém obchodním centru, které by strčilo do kapsy kterékoliv v Evropě. 

Návštěva kina v Udaipuru je jedinečný zážitek, protože místní kina kombinují moderní technologie s tradiční indickou atmosférou - tak to si nesmíme nechat ujít. Hned prvním překvapením bylo, že při vstupu do obchodního centra procházíme bezpečnostním rámem. Po přivolání výtahu nás uvnitř kabinky zdraví muž sedící na židli a mačkající čudlíky jednotlivých pater (je zde mnoho mnoho lidí a stejně tak zastávají mnoho rozmanitých funkcí, které nás často zaskočí). 

Před vstupem do kina opět bezpečnostní kontrola - tentokrát velmi důkladná. Paradoxně největším problémem v mé kabelce je indický pytlík s kardamomem na podporu trávení. Vybíráme si akční indický film Pushpa 2, který je momentálně hitem - trvá tři a půl hodiny! V polovině produkce je přestávka na protažení, i když někteří lidé se protahují a procházejí sálem klidně v průběhu filmu. 

Máme polohovací křesla, takže vlastně ležíme, nechápu úvodní upozornění na vypnutí vyzvánění mobilu, jelikož samotný film i někteří diváci křičí tak, že by zde mobil nikdy nikdo nemohl uslyšet. Pokud se ve filmu kouří nebo pije alkohol, objeví se na obrazovce upozornění, že uvedená činnost škodí zdraví. Takže informace je na plátně nepřetržitě. 

Jsou zde celé rodiny i s malými dětmi (děti na tabletu), lidé spolu během filmu běžně mluví, hlasitě pískají nebo tleskají, když chtějí ocenit heroický výkon hlavního hrdiny. Číšníci s podnosy plnými jídel hledají po tmě zákazníky, kteří si objednali občerstvení. Zajímavý zážitek, který překvapivě rychle utekl a ani jsem nestihla usnout. 

Pokud nejste zvyklí na tento typ kinematografie, může se zdát, že filmy jako Pushpa překračují hranice vážnosti (štěstí, že jsme se Koola nezeptali, jestli jde o parodii, teď je nám jasné, že by se nejspíš urazil). Hrdinské vstupy postavy, fyzicky nemožné akční scény nebo monology s "osudovou" hudbou působí v západním kontextu až absurdně. 

Ale to je právě kouzlo této kultury - jak se ukázalo, diváci to nejen akceptují, ale přímo milují. Takže žádná parodie, ale velmi vážně míněná ukázka toho, co indická kinematografie dokáže - pro domácí trh naprosto autentický a přitažlivý styl.

Udaipur (Benátky východu) je romantické město, kde se starobylá krása prolíná s moderním rytmem života. Zanechal v nás pocit, že Indie má ještě mnoho tváří, které jsme zatím neobjevili.

Proč duchovně založený národ hází odpadky na zem?  

Indie je země mystiky, meditace, jógy a starobylé moudrosti, která přitahuje poutníky z celého světa, aby hledali smysl života, vnitřní klid a kdo ví, možná i osvícení.. Ale po pár dnech chůze po ulicích si začnete klást otázku: Proč je všude, kam oko dohlédne, tolik plastů, odpadků a nepořádku? 

V tradičním indickém myšlení existuje koncept čistoty a nečistoty. Tato idea je hluboce zakořeněná v rituálech, kastovním systému i v každodenním životě. Například kuchyně a chrám musí být dokonale čisté, ale prostor - za domem, to už je jiná věc. Odpad a nečistota jsou často vnímány jako cosi, co prostě patří mimo bezprostřední prostor, ale nemyslí se na jeho zpracování.

Historicky se v Indii používaly přírodní materiály - banánové listy, jílové nádoby, kokosové skořápky, které se při odhození rychle rozložily. Představte si vesnici před 200 lety - odpad na zemi byl v podstatě kompost. Jenže do hry vstoupil moderní svět se svým plastem a místo kompostu tu máme láhev, která se nerozloží ani za 400 let.

Když Kool poprvé odhodil obal od sušenek při krmení psů na zem, byli jsme dost zaskočeni - zkrátka jiný kraj, jiný mrav. My si ty papírky odnášíme s sebou. 

Plast se do Indie masivně rozšířil s globalizací a urbanizací. Je lehký, levný a na první pohled praktický. Bohužel systém odpadového hospodářství se s jeho příchodem příliš nezměnil. Takže co s tím? Prostě to hodí na zem a tradice "odpad patří mimo domov" vesele přetrvává. 

Jak řekla jedna Češka, kterou jsme zde potkali - "Indie je jedno velké smetiště". Nejvíc nás asi trápí pohled na krávy, které jsou zde často podvyživené a tak sežerou, co vidí, včetně těch plastů, jež plní jejich žaludky. Indie je druhá nejlidnatější země světa. Když máte 1,4 miliardy lidí, kteří se tísní ve městech, infrastruktura se logicky přetěžuje. 

A teď si k tomu přidejte trochu indického přístupu, který jde charakterizovat jako "všechno je v pohodě, není kam spěchat, ono se to nějak spraví". I kdyby se všichni snažili odpad odkládat správně, systém by pravděpodobně selhal. 

Lidé tu dokážou trávit hodiny v meditaci, zpívat posvátné hymny a poklonit se stromu, aby hned za rohem odhodili plastový kelímek do trávy. (Pro našince věc nepochopitelná). Mimochodem, věděli jste, že Indie a další rozvojové země dováží plastový odpad ze západního světa? 

Indie historicky měla a částečně stále má příjem z dovozu plastového odpadu. Z krátkodobého pohledu to může být ekonomicky výhodné, ale dlouhodobé důsledky pro životní prostředí a zdraví obyvatel převáží jakýkoliv finanční zisk. 

Indie, stejně jako jiné země (např. Malajsie, Thajsko nebo Indonésie), má zpracovatelský průmysl, který dokáže z určitého plastového odpadu vyrobit recyklované materiály, které mohou být dál využity v průmyslu. Recyklace takového odpadu může být pro některé firmy výnosná. Jenže: 

Velká část plastů, která se dováží, není recyklovatelná nebo je obtížně zpracovatelná. A tak mnoho z tohoto odpadu nakonec končí na skládkách nebo v přírodě, což přispívá k znečištění.

Říkáte si, proč to západní země dělají? Protože recyklace plastového odpadu je drahá, zejména ve vyspělých zemích, kde jsou přísné ekologické standardy a vysoké náklady na práci. Vyvážením odpadu do rozvojových zemí se zbaví problému za zlomek ceny a přenesou environmentální zátěž na tyto země.

Nicméně příjmy z recyklace nebo dovozu plastů často nejsou dostatečné, aby vyvážily škody na životním prostředí. V mnoha případech dovoz plastů jen zhoršuje problém s odpady, který Indie sama obtížně zvládá.

Naštěstí se situace začíná měnit. Mnoho mladých Indů chápe ekologické výzvy a snaží se přinést změnu. Organizují úklidové akce, budují recyklační centra a zvyšují povědomí o odpadech. Navíc se v některých městech zavádějí přísnější zákony na omezení plastů, což pomalu mění návyky.

Děsí mě skutečnost, jak rychle si člověk na tu všudypřítomnou skládku zvykne.. Můžeme to vnímat, jako schopnost přizpůsobit se, přijmout nedokonalosti a najít radost v přítomném okamžiku. Nebo jako připomínku toho, že zvyk neznamená vyřešení problému.

Plast je globální problém a jeho přítomnost na ulicích Indie nás nutí zamyslet se nad tím, jak i my ve svých "čistších" zemích s odpadem zacházíme a kolik ho zvládneme za velmi krátkou dobu sami vyprodukovat..

Setkání v džungli: příjezd Preeti a kontrasty indického dobrodružství 

V romantickém Udaipuru nás opouští mladší syn a my se přesouváme pár hodin cesty do Ranthambore - jedná se o jednu z nejznámějších džunglí v Indii. Je to národní park a tygří rezervace, známá hlavně díky populaci bengálských tygrů. Park se rozkládá na ploše 1 334 km² a je jedním z nejlepších míst v Indii, kde můžeme spatřit tygry v jejich přirozeném prostředí. Tak uvidíme, co uvidíme. 

Příjezd a ubytování na pokoj se nese v duchu velkého rozčarování a rychlého návratu do reality. Našemu průvodci na zdejší destinaci obzvlášť záleží, protože za námi přijíždí vlakem jeho milá žena Preeti. 

Takže když jsou nám představeny pokoje, které zdaleka neodpovídají tomu, co bylo prezentováno, začíná být Kool velmi nervózní (paradoxně na rozdíl od nás, my už jsme zvyklí, i když se jedná o vůbec nejhorší ubytování na tomto tripu). 

Kolem "hotelu" se vyskytují zvláštní chlápci, kteří zdaleka nebudí důvěru, když to Kool pořeší s šéfem hotelu, přesunou se štamgasti jen o pár metru dál..Jsme v džungli, nic naplat - staré a díky vlhkosti rezavé zařízení pokojů už umíme rozdýchat, ale mohlo by být alespoň trochu uklizeno, když čekají delegaci z Česka, (ale hlavně krásnou a milou Preeti, která se na dovolenou za námi tolik těší). 

Vidíme úžasný obraz toho, jak může indickému muži i po třiceti letech vztahu záležet na tom, aby se jeho žena cítila, jak v bavlnce a byla spokojená a šťastná. Ke svým ženám zde mají muži velký respekt a úctu: není nikdo víc, než žena - matka. 

V našem pokoji si nemůžeme nevšimnout špinavého ručníku na podlaze u vstupu do "koupelny", který má sloužit, jako rohožka. Žádáme o jeho výměnu. Pikolík to vyřešil šibalsky. Ochotně odnáší ručník, aby ho za rohem otočil. S tím stejným ručníkem se vrací zpátky a pokládá ho na zem tou čistší stranou: vyřešeno - náš zákazník, náš pán! 

Neztrácíme naději, vždyť jsme v džungli a voda teče (tedy doufám). Kool ale trvá na výměně pokojů a tak jsme v patře. Já tedy nevidím rozdíl - zima stejná, ještě míň místa, postel naštěstí s tvrdší matrací, zato se špinavějším prostěradlem. (Tak nakonec dojde na ty naše ručníky, říkám si, je dobré je do Indie vozit s sebou, někdy se hodí, jako spodní vrstva, když se štítíte lehnout si na postel). 

Kool ale zařizuje výměnu prostěradla. Pikolík už rezignoval a ochotně převléká naši postel - nevím, jestli to byl úplně dobrý nápad, být u toho a vidět, jaké poklady lůžko skrývá..Jako bonus vyhráváme přímotop a za průběžného utěšování našeho průvodce, že to bude dobré, a že žena ocení především kouzlo společného setkání, pro ni odjíždíme na vlakové nádraží. 

Pretti je výborně naladěna, jako většina žen v Indii nešetří úsměvy a radostně švitoří během celé cesty na "hotel". V této fázi se o nás pokouší mrákoty a nervózní už jsme všichni tři. 

Objednáváme si masala čaj na pokoj a ochutnáváme různé sušenky, oříšky a sladkosti, které Koolova žena přivezla. A jsme svědky toho, jak Preeti bere vše s nadhledem a naopak ještě utěšuje svého muže, ať si to tak nebere. (Tento průběh jsem předpokládala). 

Nakonec si spolu užíváme zajímavý večer. K večeři se podává výborné citronové kuře a placky čapati. Preeti si moc přeje večeřet venku a tančit u ohně. (Indové milují ohně a indické ženy moc rády tančí - mají to v krvi, je to jejich přirozenost). 

Moje přirozenost to úplně není, ale jelikož se na nás tentokrát nedívá půlka vesnice, dokážu se překonat a se synem předvedeme kromě "indických" pohybů i českou polku - nějak tady tu naši rodnou hroudu musíme reprezentovat..

První den v džungli nám připomněl nejen kulturní rozdíly, ale také podstatu lidských propojení. Preeti přivezla úplně jinou, svěží energii, kterou už naše čtrnáctidenní putování potřebovalo jako sůl. 

Koolovo úsilí zajistit pohodlí své ženy po třiceti letech vztahu a Preetina laskavost a nadhled jsou inspirativní. Přes všechny překážky jsme si nakonec užili společný čas a večer plný smíchu a pohody.

Prokletí indických žen po smrti manžela 

Indie je země fascinujících kontrastů. Najdeme zde hlubokou spiritualitu, meditaci, silné symboly a svaté muže ponořené do vyšších sfér bytí. Když jsem Indii navštívila poprvé, doslova mě ohromila její duchovní energie. Připadala jsem si, jako by tady lidé věděli něco, co nám na Západě uniká. 

A přesto… pod povrchem toho všeho se skrývají příběhy, které tento obraz narušují. Příběhy, které jsou tvrdou připomínkou reality - zvlášť pro ženy. Některé příběhy a témata nemohu už z podstaty věci rozebírat s naším úžasným průvodcem Koolem. Jedním z těchto témat je život vdov v Indii. 

Možná už jste o tom slyšeli, možná vás to překvapí. Pro mě osobně to byla informace, která otřásla mým pohledem na tuto kulturu.

V Indii stále platí, že pokud žena ovdoví, její postavení ve společnosti se dramaticky mění. Nejedná se přitom jen o emocionální ztrátu partnera - s jeho smrtí často přichází i společenské "vyhoštění". Pro mnohé komunity je vdova považována za symbol neštěstí. Její přítomnost je vnímána jako smůla a neštěstí pro ostatní.

Taková žena ztrácí nejen svého manžela, ale i svůj status, rodinu a někdy dokonce svůj domov. Musí odstranit všechny své šperky, náramky a červenou tečku bindi - symboly jejího vdaného stavu. Najednou je "neviditelná". Některé ženy dokonce přicházejí o přístup ke vzdělání, práci nebo financím.

Sebevraždy vdov nejsou bohužel ničím výjimečným. Ženy, které byly vázány především na svého manžela a rodinu, najednou nemají nikoho. Původní rodina je často odmítá přijmout zpět, a v patriarchální společnosti je jejich hodnota vnímána jako "vyčerpaná". Tento stav ještě víc zhoršuje systém kast, který omezuje možnosti pohybu mezi společenskými vrstvami.

Proč to tak je? Indie je zemí tradic. A přestože modernizace přináší do mnoha oblastí změny, některé kulturní návyky a pravidla mají hluboké kořeny. Vdovství v Indii je úzce spojené s náboženstvím a starými společenskými normami. Ty ženy učí, že jejich hodnota je spojená s rolí manželky a matky.

Navíc zde hraje roli také strach z pověr. Lidé často věří, že vdova přináší smůlu. Proto je ze společnosti vytlačována, aby "nepoškodila" ostatní. Tento strach a předsudky vytváří spirálu, ze které se těžko uniká.

Na starobylé pevnosti v džungli v Ranthambore jsme slyšeli legendu, při které zde v minulosti 800 žen dobrovolně ukončilo svůj život skokem do ohně poté, co jim jejich manželé zemřeli ve válce..

Ale aby to nebyl jen temný příběh - i v těchto končinách začínají svítat první paprsky naděje. V posledních letech se v Indii objevují komunity a iniciativy, které pomáhají vdovám. Tyto ženy se scházejí, podporují se navzájem, radí si a společně hledají nové cesty.

Neziskové organizace zakládají centra, kde se vdovy mohou naučit nové dovednosti, získat přístup ke vzdělání nebo malým podnikatelským příležitostem. Některé státy v Indii začínají poskytovat vdovám sociální podporu, i když je tento proces zatím pomalý.

A co je důležité - mění se i přístup mladších generací. Lidé si začínají uvědomovat, že tyto staré tradice nejsou vždy správné. Že ženy mají právo na důstojnost a život, který není definován pouze jejich manželstvím.

Indie je světem paradoxů. Je to země, která vás může okouzlit a šokovat zároveň. Země, kde se duchovno a tradice prolínají s hlubokými sociálními problémy. V těchto kontrastech je její krása i síla. 

A já věřím, že tyto ženy mají před sebou lepší budoucnost. Že díky malým krokům, podpoře komunit a odvaze se jednou stanou plnohodnotnou součástí společnosti, která si jich bude vážit.

Proto je důležité o těchto příbězích mluvit. Proto jsem vytvořila rozhovor VZPOMÍNKY NA INDII, jako podporu konkrétní rodiny ve Váránasí a malé Aratí. 

K rozhovoru tudy:  https://form.simpleshop.cz/yX2XP/buy/ 

Džungle v Ranthambore, divočina v Ranakpuru 

Druhý den v džungli vyrážíme na starobylou pevnost Ranthambore, která je zapsaná v UNESCO. Nachází se na skalnatém výběžku uprostřed parku. Je to monument z 10. století, původně postavený jako ochranný hrad proti nájezdníkům. Pevnost nabízí výhled na džungli, přitahuje poutníky díky mnoha chrámům uvnitř a přidává místu historický rozměr a romantický nádech. 

Počasí nám přeje - až moc, řekla bych. Je krásných dvacet šest stupňů a slunce nás odměňuje svými paprsky. Vím, že u nás mrzne, tak jsem vděčná, že můžu poslední hodiny v Indii načerpat energii ze slunce. 

Všimla jsem si, že tady funguje takový zákon - vždycky, když si vezmete nové nejlépe bílé ponožky, objeví se na trase chrám, kam můžete jedině bez bot. A vždycky, když si vezmete poslední čisté tričko a prádlo, počasí to zařídí tak, že je stačíte během pár minut propotit..

Ale už je mi to jedno. Raduju se z teplého dne, užívám si, že díky příjezdu Pretti nejsem jediná žena v naší výpravě a nechávám se nakazit její dětskou hravostí a nadšením z toho, že je s námi na výletě. 

Preeti chce mít zřejmě na dovolenou s českými turisty pořádnou památku - jinak si neumím vysvětlit tu záplavu fotek ve všech různých pozicích, roztodivné kreace a neobvyklá místa, která se snaží zvěčnit mobilem. Její zapálení pro focení nám nejprve připadá roztomilé (její muž Kool už tak ochotně, jako my, nepózuje). Na konci zdolávání pevnosti, při 254 fotce naše nadšení taky lehce opadá. 

Oblast byla kdysi loveckým revírem maharádžů z Džajpuru. Dnes je domovem spousty opičích tlup a cílem mnoha turistů. Západních turistů sem dnes moc nezavítalo, tak jsme zase za exoty a cílem zvědavých pohledů. 

Odpoledne vyrážíme na projížďku do džungle. Ranthambore představuje unikátní ekosystém a jeden z nejlepších příkladů tropických suchých lesů v Indii. Nachází se v oblasti Sawai Madhopur v Rádžasthánu a kombinuje drsnou krásu přírody s bohatou biodiverzitou. Tento národní park je klíčovým útočištěm pro bengálské tygry a mnoho dalších vzácných druhů.

Kromě bengálských tygrů (70 kusů) zde žijí leopardi, lenochodi, hyeny, krokodýli, gazely, sambary, divoká prasata, opice a mnoho dalších druhů zvířat. Park je taky domovem více než 300 druhů ptáků. Ranthambhore je jednou z nejoblíbenějších destinací pro safari v Indii. Park je rozdělen do několika zón, z nichž každá nabízí odlišnou příležitost spatřit divokou zvěř.

Nejlepší čas na návštěvu je mezi říjnem a červnem, kdy je sucho a zvířata se často shromažďují kolem vodních zdrojů. V období deštů je džungle zatopena vodou a vstup do ní není možný. Safari se provádí v džípech nebo canterech (to jsou větší otevřená vozidla a právě něčím takovým jsme jeli). Odpolední výprava byla velmi úspěšná. Během čtyř hodin postupně vidíme celou tygří rodinu - celkem pět tygrů! Taky krokodýly, laně a jeleny, vše v bezprostřední blízkosti vozu. 

Opravdu silný zážitek, který snad kazí jen hlučnější projevy některých účastníků "zájezdu" a fakt, že se na místo, kde se nachází tygr, nahrnou všechny vozy a džípy a kochání začne připomínat hru na honěnou. Vše ale s respektem k přírodě a ke zvířatům, na kterých je patrné, že si na přítomnost turistů už zvykli. 

Do džungle jdeme znovu druhý den brzo ráno. Ve voze jsme první a dost nás zaskočí mokré sedačky (o velké vlhkosti v džungli jsem psala minule). No nic, deky, které jsme chtěli mít jako další vrstvu musí posloužit, coby podložky. I tak to pěkně studí a při jízdě je v otevřeném voze velká zima. 

Postupně se plníme a je zajímavé pozorovat, jak s sebou rodiny berou i na takové atrakce úplně malá miminka zabalená do deky. Tentokrát nevidíme z tygra ani chlup - kdybych tady nebyla předchozí den, myslím si, že legenda o bengálských tygrech je jen reklamním trikem. 

Po čtyřech hodinách se dost vymrzlí vracíme na "hotel" a už chápeme, proč včera ti Britové tak skandovali a oslavovali průvodce i řidiče, když se podařilo tygry spatřit. Dnešní pracovníci rezervace byli dost "vlažní", asi tušili, že budou bez dýška. No tiger, no money. 

Zkušenost s jízdou džípem na safari jsme měli už před pár dny v Ranakpuru. Ale bylo to spíš zklamání. Příroda sice malebná, i na krokodýly došlo, ale když se objevil leopard, změnili se průvodci v "malé kluky", kteří se v honbě za ubohou šelmou drali džípem skrz keře, mimo vyznačené cesty a předháněli se s ostatními, kdo šelmu dřív vyplaší z úkrytu. 

A tak jsme jezdili sem a tam, klidně i přes řeku, už se stmívalo a můj neklid přecházel ve strach, že uvízneme v divoké přírodě s dvěma blázny, co sotva uměli anglicky a evidentně brali celou věc, jako náramnou kratochvíli.. Leoparda jsme zahlédli v dálce na skalách a potom pár metrů od našeho džípu, když na něj všechna auta pořádala hon. Bylo nám z toho nanic! 

Litovali jsme, že se šelma vůbec objevila, a shodli se na tom, že dokud jsme jen tak brázdili krajinu, byl zážitek z okolní rozmanité přírody nejlepší. Když se dívám zpět, uvědomuji si, že nejkrásnější chvíle byly ty, kdy jsme jen tiše seděli, vnímali zvuky savany či džungle a nechali vše plynout tak, jak má. 

A právě ta klidná pozorování - kdy člověk vnímá zvuky a rytmy divočiny, aniž by se snažil zasahovat - jsou tou pravou esencí cestování do tak výjimečných míst.

Šivovo požehnání a kouzlo indických cest 

Zpátky doma po dvoutýdenním dobrodružství v Indii a… "jet lag" mě dostihl! Můj mozek stále funguje podle indického času - večer už se mně klíží oči a přes den jsem jak zombie. Kdo někdy cestoval přes půl planety, kde strávil pár týdnů, ví moc dobře, jak dokáže adaptace na domácí režim potrápit. Na můj vkus se do zajetých kolejí vracím jen velmi pomalu. 

"Jet lag" je označovaný jako pásmová nemoc. Je to stav způsobený narušením biologických rytmů těla při rychlém překročení několika časových pásem (obvykle během letu letadlem). Dochází tak k nesouladu mezi vnitřními hodinami těla a časem v nové destinaci.

Počet překročených časových pásem je zásadním faktorem (čím více pásem, tím větší nerovnováha) a východní směr (z Evropy do Asie) bývá obtížnější, protože den se zkracuje.

A tak se tady potácím od ničeho k ničemu hladová a zmatená. Snídám a přitom vlastně už obědvám a mezitím netuším, co vlastně chci jíst. Myslím pomalu, ale vnímám všechno. Hlavně to naše počasí, tak to mě teda dostává - kde je nějaký slunko? Jsem ospalá, hlava třeští a moje nálada osciluje mezi "chci zpátky do Indie" a "všechno mě štve".

Řešením by mělo být denní světlo (marně ho hledám), litry vody a trpělivost. Takže mi držte palce, ať zase najdu rovnováhu mezi Evropou a mými biologickými hodinami. Nebo ať zvládnu fungovat bez zoufalého boje se spánkem - protože cvičíme už zítra! A já se už těším a vím, že setkání s mojí čchi-kungovou rodinou mě pěkně srovná a vrátí na zem. 

Ale ještě si sem odložím jednu vzpomínku na tu pohádku, o které jsem zatím nepsala: 

V Udaipuru jsme navštívili zajímavý chrám, byl daleko za městem. Putovali jsme k němu několik kilometrů klikatými prašnými cestami, ale úžasnou přírodou. Míjeli jsme vesničky s těmi nejchudšími lidmi a vyhýbali se kravám, psům i oslům. 

Před vstupem do chrámu jsme nakrmili cizrnou ryby v místním rybníku. Přitom jsme se museli vybavit holemi proti opicím, které tady byly obzvlášť otravné a při krmení ryb velmi agresivní - stánkařům lezly opice do jídla a převrhly několik hrnců s masalou. 

Chrám byl zasvěcen bohu Šivovi, který je vyobrazován s kobrou. Setrvali jsme v jeho silné energii déle, než obvykle. Šiva a kobra jsou v hinduistické tradici úzce spojeni a jejich symbolika nese hluboký duchovní význam.

Šiva je nejvyšší bytostí, nejlepším jogínem, tantrikem a meditátorem. Zároveň je ničitelem všeho, co brání duchovnímu vývinu, představitel nejvyššího dobra, všemocných kosmických sil, paradoxů a dvojznačnosti. Šiva a kobra společně představují: Vítězství nad smrtí a časem. Duchovní transformaci a probuzení. Harmonií mezi člověkem, přírodou a vesmírem. Moc, ochranu a regeneraci. Probuzenou kundaliní energii. 

Uvádí se, že se jedná o nejvíce uctívaného indického boha, což bylo evidentní, chrámů zasvěcených Šivovi jsme totiž na své pouti navštívili nejvíc. 

Po meditaci vedly naše kroky opět k rybníku, jehož hladina už doslova "vřela", - koi kapři se předháněli, kdo toho zbaští víc. A jak tam tak stojíme u rybníka, nasyceni zvláštní esencí, vnitřním klidem a naplněním a kocháme se pohledem na vodu i okolní přírodu, tak u břehu - doslova pár centimetrů od nás se ukáže v celé své kráse KOBRA! 

Kool rychle utíká od vody, my koukáme na tu krásu a mě mrzí, že ji nestihnu vyfotit (žádné nebezpečí si v ten okamžik vůbec nepřipouštím). Setkání s kobrou bezprostředně po návštěvě Šivova chrámu vnímám jako velké požehnání. Kobry jsou považovány za posvátné bytosti a jejich přítomnost kolem chrámů či posvátných míst, například jezírek a řek, je brána jako znamení božské energie a ochrany.

Ať už to bylo požehnání, znamení, nebo jen šťastná náhoda, setkání s kobrou ve mně zanechalo hluboký dojem. Jako by celý výlet a to, co jsme na naší pouti zažili, tímto okamžikem dostaly symbolický rámec. Zároveň mi připomnělo, jak je důležité naslouchat přírodě, přijímat její poselství a být vděčný za každý okamžik.

Teď je čas vrátit se zpět, srovnat si své vnitřní hodiny a přenést trochu té indické magie i sem, do každodenní reality roku dřevěného Hada, který právě přichází.